Cestou necestou: Vystup na nejvyssi horu Stredni Ameriky

V hlave mame jenom vzpominky na intenzivni vystup na nejvyssi bod Guatemaly a stredni Ameriky zaroven, ale pojdme poporadku :-)V nedeli nas cekala cesta do Chichicastenga, mestecka, kde kazdou nedeli a ctvrtek probihaji velikanske trhy. Rano jsme poctive v pul sedme vstali a v 6:50 jiz stepovali pred hostylkem. Ale shuttle (mistni mikrobusik pro cca 10 lidi) opet nikde. Reknu vam, je to hrozny pocit. Takova bezradnost. Neni kam zavolat, neni si kde stezovat. Zbyva jen doufat. I presto, ze termin byl jasny, a to 6:50, je deset minut po sedme a stale nic. Kolem jezdi jine shuttly, jen ne ten nas. Cekame, preslapujeme, vzajemne se uklidnujeme, ze tentokrat to musi vyjit. Nakonec huraaaa ... prijizdi ridic, ktery vola nase jmena. Batohy hazime na strechu, vtestnavame se na posledni volna mistecka a konecne si s klidem davame snidani.

Cesta je v duchu brzda-plyn-troubim, serpentynkama pekne nahoru dolu. Nas mikrobus ma chvilkama do tech silenych kopcu problemy, ale preplnene chicken busy to s prehledem davaji, jeste se predjizdeji, hecuji. Neuveritelny! V pulce cesty mame pauzicku na banos (spanelsky wc) a davame si dobrouckou horkou cokoladu. Co se tyce pocasi, je stale chladneji. Kratasky a mikinka nebyly uplne dobry napad. Nejsem asi prvni ani posledni, komu tu je ale zima - po cele restauraci jsou takove ohromne cihlove kvetinace s horkymi uhliky ... uzasna zalezitost a opravdu jak na zavolanou.

Chichicastenango jako takove je pro nas zklamanim. Z naseho pohledu byly trhy v Antigue daleko krasnejsi a zajimavejsi, ale objevili jsme tu krasny hrbitov. V pruvodci o nem neni z neznameho duvodu ani carka, za nas ale opravdu nadhera. Nekoncici rady barevnych "baracku" pripadne krizku tech chudcich v pozadi s nadhernymi kopecky. Az na dost odpadku, ktere tu pravdepodobne zbyly z oslav dusicek, je navsteva tohoto mista opravdu zazitkem. Pricemz my to meli se vsim vsudy - s dramaticky cernymi mraky, tropickym lijakem, ale take pravdepodobne vcetne obradu pod sirym nebem, v ramci ktereho palili neboztiky. Fakt.

Cesta z Chichicastenanga do Quetzaltenanga (mistnacky receno z Chichi do Xely) byla dalsim zazitkem. Poprve jsme vyzkouseli chicken bus. Cekani u silnice (kdekoli na trase), az se objevi ten spravny "stroj", ze ktereho visi nahanec a krici Xela, Xela, Xela uz melo samo o sobe kouzlo. Ten zmatek je i pres nejistotu, zda opravdu neco pojede, k nezaplaceni. Kdyz se v zatacce objevi cerveny fesak s napisem XELA, neni cas na rozmysleni. Mame cca pul minuty na zastaveni busu, pripadne predani zavazadel k odhozeni na strechu a nastup. Autobus je plny k prasknuti, ale uplne vzadu jeste zabirame mista. Pristupuji ale dalsi a dalsi. Na sedackach (podle evropskych norem ani ne mozna pro dva) sedi tri cestujici a mezi nimi jeste postavaji dalsi v ulicce. Kazdy jsme tedy vyfasovali sedacku na pul zadku a zbytkem tela se opirame o toho druheho abychom tolik nelitali v zatackach. Kdyz ziskame alespon trochu pocit bezpeci, za zady se nam otevrou dvere a do autobusu skoci typek z zebriku vedouciho na strechu - pruvodci :-) Zkusene, ac pro nas tragicky v zatackach vlaje za autobusem drzic se "futer" dveri a kopajic do pytlu, ktere brani znovuzavreni dveri. Nakonec vse vybojuje a zacina kasirovat (tzn. zkusene se prodira tim preplnenym autobusem - nechapeme).

Do XEly prijizdime pomerne brzy a zbyva cas na zarizeni vyletu na Tajumulco (4220 m) - vyhaslou sopku a zaroven nejvyssi bod stredni Ameriky. Nabizi se nam varianta vyrazit hned druhy den rano s pruvodcem z Quetzal tours. I presto, ze ve vetsine pripadu davame prednost setkani s mistnimi "loukl pipl" a diky startu vyletu bychom usetrili jeden cely den, davame tentokrat prednost neziskove organizaci Quetzaltrekkers. Jde o dobrovolniky z celeho sveta, kteri vodi batuzkare po horach a veskery vytezek jde na podporu mistni skoly a sirotcince. Oproti mistni "cestovce" vypadaji naprosto profesionalne. Zatimco mistni Guatemalec disponuje taktak tremi stany a 1 anglicky mluvicim pruvodcem, ktereho vidi poprve ve stejnou chvili jako my, v Quetzaltrekkers visi vsude po snurach susici se stany, spacaky a vsude beha spousta lidi. Ochotne a profesionalne vysvetluji prubeh treku, nabizi na pujceni obleceni od podvlikacek, pres bundy, capky a rukavice a pozaduji vyplnit zdravotni A4 formular. Je videt,ze to berou vazne, dodavaji nam odvahu i sebevedomi, ze to zvladneme. Nase volba je jasna, jdeme s nimi.

Nakonec i volny den se jevi jako dobra volba. Potrebujeme se alespon trochu aklimatizovat, coz Xela s nadmorskou vyskou 2300 m n. m. alespon trosinku nabizi. Obhlidneme mistni hrbitov (tentokrat jiz doporuceny v LP, ale zdaleka ne tak pekny jako v Chichi), pojidame dobroty jako tacos, navstivime super cokoladovnu Cafe de Luna a ve ctyri mirime na rozpravu k treku. Nejenze poznavame zbytek vypravy, ale dostavame pridel zasob a vybaveni, ktere musime vynest nahoru. Uf. Jeste, ze tu jsme prvni a muzeme si vybrat. Ja fasuju tycky ke stanu, zeleninu, zrni k snidani a asi kilo burakoveho masla. Myska ma stan a fazolky. Oba pak dostaneme 4 litry vody, karosku, pry teply spacak a pro jistotu si pujcujeme jeste lepsi plastenky a teple rukavice. Vecer travime v super prijemne restauraci na terasce nad osvetlenym namestim na dobre veceri (davame si do nosu - polevka, salat a hovezi steak) a jdeme brzy spat.

Sraz je desivy - 5 hodin rano. Ale zazrakem se vsichni potkavame na miste a po ctvrt hodine vsichni (12 lidi) na korbe jednoho auta frcime na chicken bus do San Marca. Tam davame snidanku a pokracujeme na upati Tajumulca, ktere je cca 2 900 m n. m. Teplo vypada jinak, nadmorska vyska zacina postupne delat problemy, ale nasi pruvodci jsou k nezaplaceni. Neustala motivace, pravidelne pauzy, zasoby bonbonku a orisku, ktere pro nas maji, nam pomahaji zdolat vice nez 1000 metru prevyseni na cca 6 kilometrech. Kolem treti odpoledne prichazime do naseho basecampu. I Presto, ze jsme mela pocit, ze se plazim jak snek, dochazime pry v rekordnim case. Rozkladame stany, dame obidek a pak uz hura do pelisku. Ale je to utrpeni. Zima nam skoro nedovoli usnout a cas utika hrozitansky pomalu. Malinko pomuze horka cokolada, tepla vecere a ne prilis uspesne pokusy, jak vyzrat na nedostatek kysliku a mokre drevo a udelat poradny ohen :-) I tak jdeme spat kolem osme hodiny.

Noc je nekonecne dlouha. Boli hlavicka, mne je i trosinku zima. Nedari se usnout.

Ve ctyri rano jsme ale vysvobozeni, Jane tuka na stan a preje nam dobre rano. Venku mirne kapka a je mlha. Jak ale jdeme vys a vys, zacinaji hvezdicky, vyhledy na osvetlena mestecka ... ale take boj sama se sebou. Tezko se dycha, nohy boli ... pri zivote a v pohybu me drzi jenom silna vule, telo nefunguje, stavkuje. Ale cil je na dosah. Kousicek. Na obzoru se zacina rozsvecet. To uz musime zvladnout. Nakonec nevim jak, ale doskrabali jsme se vsichni na vrchol. Je tu zima, jakou nepamatuju. Prstiky mi mrznou i v rukavicich. Ale ty vyhledy. Je to nadhera. Nadhera, ktere si zatracene vazime, nebot kazdou chvili prijde mlha a neni videt ani na krok. Kdyz se ale vyjasni, ukazuji se nam v dalce dalsi kralovske vulkany, nektere i dymajici, vcetne druhe nejvetsi sopky na hranicich s Mexikem, Tacana. Je to nadhera.

Dolu uz jde vse lepe. Jen hlavicka boli cim dal vice. Zdrava snidane, zabalit stany a hura dolu. Vse jde jako po masle, coz se nam hodi, neb potrebujeme jeste prejet k nejkrasnejsimu jezeru sveta, Lago de Atitlan. Se vsim jsme pocitali a ve vesnicce San Marco, kde se na zpatecni ceste prestupuje, si chytre nechali uschovat batuzky, abychom usetrili cas. Jen pri prijezdu sem z okna vidim, jak nam batohy rovnou prehazuji na dalsi autobus. Neni cas na prodlevy. Rychle pro uschovana zavazadla. Jsme rychli, jak jen to jde, ale i presto, kdyz pribehneme zpet, autobus s batohy je pryc. Utikame z autobusaku a vidime, jak zeleny krasavec zajizdi za roh a mlady Guatemelec na nas vola a mava, at pridame. At mame v nohach cokoliv, vime, ze ted musime zabrat. Nakonec vse opet klapne, autobus dobehneme a ceka nas dalsi zazitek v chickenbusu :-)

V Xele se loucime s ostatnimi a hupky dupky do dalsicho chicken busu smer Panajachel u jezera Atitlan - pomerne turisticke mestecko, ale to okoli nema chybu. Nadherne jezero, kolem ktereho se tyci tri vulkany a vsude kolem kopecky, na kterych se rozprostiraji kukuricna policka a pry i kavove plantaze. Na lodicce jsme dojeli prozkoumat hippies mestecko San Pedro a odpoledne se vydali do Natural Reserva Atitlan na kavove plantaze. Ty jsme bohuzel neobjevili, ale zato to byla moc pekna prochazka "pralesem" s lanovymi mostiky (pro me strasneeee), vodopadem a taky pristupem k soukrome plazi (zapad slunce tu byl nezapomenutelny).