Rozlouceni s Guatemalou - naplno :)

Antigua nás stejně jako na začátku  naší cesty přivítala studeným počasím. Večery voněly po karibském rumu, ale byly maximálně efektivní. Konečně jsme vypátrali, jak je to tu s plánem fotbalových zápasů - vyčíst něco z oficiálních webových stránek guatefutbol.com (zvláště v mobilní verzi) je téměř nemožné.

 Druhý večer jsme pak skončili v místním stylovém sport baru. Za úplné tmy kvůli vypnutému proudu v celé městské části jsme se romanticky nabaštili a při placení se opět přes fotbal a českou fotbalovou šálu na zdi dali do řeči s barmanem a místním týpkem, který v Antigue vlastní továrnu na výrobu dílů pro Volvo. Pozval nás na rumík, pak na další, pak my jeho … bylo to super, ale postupem času už jsem cítila, že je potřeba vzít nohy na ramena a pelášit domů :) Cestou ale Myška prohlásil, že přeci ještě musíme zkusit Zacappu (btw. i tady je poměrně drahá, cena cca 125 Kč za panák). Zapadli jsem tedy do music clubu pár metrů od našeho hostelu (tentokrát převažovali gringos - cizinci), utratili téměř všechny peníze a dokonce si i krásně "trsli" (i Myška) :)

 

 Antiguu jsme si opět užili i za světla. Navštívili jsme rodinou kávovou plantáž Finca los Nietos nedaleko od města přímo pod sopkou Aqua. Díky tomu, že je potřeba sem dojet chicken busem, byli jsme zcela VIP návštěvou (průměrná návštěvnost představuje 4 zájemce za měsíc). A možná právě proto to bylo tak úžasné. Seznámili jsme se s (pro Guatemalu typickou) Arabicou - potřebuje teplo, ale daří se jí pouze ve vyšších nadmořských výškách. Miluje polostín, díky čemuž se zpravidla pěstuje v kombinaci s jinými stromy, které ji chrání. Náročné požadavky na přírodní podmínky však tato až desetimetrová rostlinka pěstitelům vrací v podobě krásně voňavé a chutné kávy.

 

A jak se vlastně pěstuje jedna z nejlepších káv světa? Rostlinky plodí jednou ročně, přičemž sklizeň červených třešinek probíhá zpravidla od ledna, kdy začíná období sucha. Na místní farmě je všechno bio. Na hnojení používají přírodní humus, který produkuje více než dva tisíce žížal, které baští právě slupky od kávy. Vedlejším produktem tohoto procesu je tekutina, která z kompostu vytéká a používá se k postřikům na listy proti škůdcům. Nicméně mě úplně šokovalo, že při odebírání vysoce výživné půdy je třeba ručně vyndat všech těch dva a více tisíc žížal .. To je panečku prácička. Ale pojďme dále. Viděli jsme zařízení, ve kterém probíhá loupání (pod červenou slupkou se nachází semínka pokrytá krásně sladkou slupičkou. Ta ale musí pryč. Následně se suší až 3 týdny na střeše a pak probíhá pražení. Čím déle, tím méně kofeinu, tím je zrnko větší, ale také takové malinko mastnější a tmavší. Celou tour jsme zakončili posezením nad šálkem kávy, laškováním s dětičkami … a na rozloučenou ještě dostali dárek v podobě balíčku kávy. So nice place, které si zasloužilo i patřičný nákup :) Btw. balíčky s kávou zde balí do místních látek, které jsou ze starých oblečků místních guatemalských lidí - jedna z forem, jak podporují místní komunitu.

 

Odpoledne jsme pak stihli nákupy na místním moc pěkném merkadu a víte co … vyšla nám ta Pacaya. Na druhý pokus řidič opravdu dorazil - dokonce s 20minutovým předstihem :) To byl šok. Bohužel musím říci né poslední. Za necelou hodinku jsme dorazili pod vrchol, kde začalo sopečné pole. Dále se prý již nesmí, láva již není 2 roky od posledního zemětřesení vidět a ať si to rychle vyfotíme neboť před západem slunce musíme být dole kvůli místním banditům. Cožeeee! Jsme opravdu na té Pacaye, kterou jsme na začátku téměř oplakali, když nedorazil mikrobus? Nicméně, nedá se svítit, vracíme se dolů - v dolní části za účasti policejní eskorty se zbraněmi. Opravdu.

 

Poslední část dovolenky patřila relaxu u Tichého oceánu ve městečku Montericco. Zážitkem byla opět cesta. Chicken bus se vším všudy - mám na mysli ta kuřátka v krabici nad našimi hlavami, ale i to, že to bylo zcela poprvé, kdy jsme kvůli plné kapacitě (přes všechny snahy průvodčího nás co nejvíce stlačit) nechali stát cestující na ulici. Do autobusu se nevešel ani živáček, byl plný k prasknutí. Nicméně Montericco … původně jsme sem vůbec nechtěli. Ale to by byla chyba. Nejen, že tu bylo asi o 20 stupňů více než v Antigue, ale je to prostě ráj na zemi. Ubytování v Hotelu Delfin bylo samo o sobě krásné a romantické, uprostřed bazén, káva, čaj a voda zdarma, úžasná restaurace s božskými rybičkami přímo na pláži .. Nádhera. Na plavání to tu sice moc není, neb si člověk v několikametrových vlnách připadá jak ve ždímačce, ale zážitek ohromný. Pravda jsem trpaslík, ale stát na břehu s vodou po kolena a za chvíli mít vodu téměř po krk je hardcore :) A ty černé pláže … jedinečný zážitek.

 

I přes výbornou baštu a krásné ubytovaní byly ale největším zážitkem želvičky. Právě sem na unikátní černé pláže se od září do prosince vrací každoročně tisíce želv klást svá vajíčka. Připlavou na vlně, na pláži si vyhrabou velkou díru a následně do ní nakladou cca 80 vajíček ve velikosti pingpongového míčku. Šokovalo mě, že skořápka je po vykladení úplně elastická. Když je vše hotovo, želva se vrací do oceánu a vydává se opět na plavbu k thajským břehům. Malá želvátka se narodí za 48 dní, kdy se vydávají na plavbu za ostatními dospělými želvami. A my byli u toho :)

Krom toho, že jsme při nočním hledání měli štěstí na 2 želvy. Jedna právě "porodila" a u druhé jsme málem viděli celý proces. Bohužel měla zraněnou ploutvičku, tak ji místní dobrovolníci pomohli po vykopání druhé díry zpět do oceánu, aby to zkusila s odstupem na jiné pláži, až bude mít více sil. Co ale bylo nejkrásnější? Vypouštění malých želviček. Rituál, který každý ten pořádá místní turtogarium, které sbírá na pláži vajíčka, stará se o ně celých 48 dní a následně je vypouští do oceánu. Díky tomu zvyšují přežití želviček z jednoho procenta na sedm. A daří se to - loni do moře poslali 42 000 želviček a letos už toto číslo dávno překonali. A to zbývají ještě 2 měsíce.
 

Proces vypouštění probíhá při západu slunce a zájemci si mohou koupit svou želvičku za symbolický poplatek 25 Kč, který jde na podporu turtogaria. Já mám Žofku, Myška Rozárku. Obě musí po svých dopajdat cca 3-5 metrů na místo, kde je schramstne jejich první vlna, aby věděli, kam se mají vrátit klást vajíčka. Rozárce se z počátku moc nechce, loudá se … ale dynamická Žofka na ni solidárně čeká a následně se spolu svezou po jedné vlně a jsou pryč. Tak dojemné :)

Týpek, který s námi večer hledal želvy (Sender) nás ještě bere na zcela soukromou prohlídku (už je dávno zavřeno) do turgogaria. Mají tu krokodýlky, želvičky .. Ve všech fázích a velikostech. Nicméně mnohem šokující je jeho historie. Když mu byly dva roky, emigroval s maminkou do USA, kde žili nelegálně 13 let na ulici. Ukazuje střelné i řezné rány, vypráví, jak mu zavraždili maminku, jak byl nucený krást … uf, tak silný příběh. Nevím, zda se bát nebo ho máme litovat. Nicméně pro nás udělal hodně, jako jeden z mála uměl anglicky a byl ohromně fajn. Zveme ho ještě na pivko a pak už se loučíme. Nejen s ním, ale pomalu i s oceánem, krásným Montericcem a postupně i celou Guatemalou.

I přes původní plán se vyhnout hlavnímu městu Guatemala City se sem nakonec přesouváme - chceme jít na středoamerický fotbal. Chicken bus jede bud ve 2, 3 nebo v 5 ráno. Z pochopitelných důvodů volíme ten poslední, ale po těch levných drincích ala kuba libre či pinacolada to jde i tak ztuha. Alespon se nám pak v drkotavém autobuse ale lépe spinká :)

 

Rozlámaní přijíždíme do Guatemala City. Na základě informací z průvodce se snažíme maximálně vyhýbat červeným autobusům (téměř 100% pravděpodobnost okradení), nijak na sebe neupozorňujeme, všechny penízky, doklady, dokonce i foťák necháváme na pokoji. Guatemela City jako taková nemá moc co nabídnout (krom neuvěřitelného výběru bot - každý druhý obchod je obuv). Ale právě začínají adventní trhy. To je zážitek. Organizátoři se rozhodli, že místňákům ukáží, co je to zima. Mají tu kluziště, ledový kopec na tubing a dokonce trávník se sněhem, kde se dá koulovat. Vše za sluníčka a 25 stupňů. Je to roztomilé :)

 

Zážitkem dne byl ale fotbalový zápas Cremas Communicaciones (Guatemala City) vs. Suchitepequez. Celý den jsme nežili ničím jiným. Jak se tam dostat, co si vzít sebou, protože je velká šance, že nás někdo okrade, jak tam koupíme lístky, zda je to bezpečné a hlavně, jak se po zápase dostaneme domů. Nakonec se nám ale opět vše povedlo. Dojeli jsme taxíkem objednaným přes hotel, lístky na místě, stejně tak šálu a šátek místních CREMAS za pár quetzálků … jen pivo tu neprodávají :) Fotbal jako takový utrpení. Divadlo s přehlídkou simulantů a rozhodčího neustále mavajícího žlutými kartami. Na druhou stranu atmosféra a choreo místního kotle na jedničku. I ohňostroj připravili. Krásné. A cesta domů? Odešli jsme pár minut před koncem, což byl dobrý nápad. Venku vládnul zmatek, byla tma a všude byl hluk. Chytli jsme ale asi možná úplně první taxík a hurá domů. Dobrodružství ale neskončilo. Taxikář se chtěl očividně vrátit ještě pro další, tak jel hlava nehlava. Na červenou, na zelenou, troubil o 106, předjížel nepřejeditelné … hrůza!

 

Večer jsme sbalili batůžky a mysleli si, že nástupem do letadla končí naše zážitky. To bychom ale nebyli my :) Z letadla ještě obdivujeme sopky, jezírka a další krásy, které jsme procestovali. Je to nádhera si takhle na závěr všechno ještě jednou připomenout.

 

V Mexiku City jsme měli 4 hodiny času, tak jsme vyběhli do okolních uliček a skončili v úplně zapadlém baru. Po chvilce se tu začali scházet místňáci na fotbal a začalo se pít. A ne tak ledacos - driják podobný něčemu zvanéme jako Michelada. Ze zvědavosti se ptám, co to je a s radostí přijímám nabídku ochutnávky. To jsem bohužel netušila, s jak štědrým barmanem mám tu čest. Po chvilce nám donesl dvě velké sklenice plné hnusnu skládajícího se z tomatového džusu, piva, Pepsi, maggi, chilli, limetkové šťávy, pepře a soli, přičemž již hrdlo skleničky bylo řádně obaleno v citronové šťávě a chilli. Vše prý jako gift. Uuuuf! Co s tím budeme dělat? To je děs. Zvláště pak, když Myška zůstává u své Corony a vše je na mě. Myška chce být ale také in, tak si nechává alespoň ozdobit skleničku chilli pastou - netušíc, nechtíc, že mu obě suroviny dají i dovnitř do piva. Takže po chvíli trpíme oba dva :) Nicméně je tu příjemná atmosféra, mají tu skvělý tacos a po skončení si k nám sedá i barman - místní majitel. Na první pohled hodně obyčejný člověk s dobrým srdcem, který nás krom toho drijáku zve ještě na super Mezcal, ve skutečnosti milionář, který vyhrál v místní loterii. Není to na něm ani trošku znát. Koupil 5 restaurací, z toho jedna je tady v chudinské čtvrti u letiště, je úplně normální a strašně fajn! Škoda, že nám za chvíli letí letadlo a ještě musíme za rohem stihnout obří hambrurgézu :)

 

Letadlo jsme zase stihli tak tak, protože letiště v Mexiko City je jeden velký zmatek a až asi na podesáté zeptání nás někdo nasměroval na správný Terminal 1. Nicméně zbýbá ještě několik minut na to, abychom utratili poslední pesa za mexickou kvalitní tequilu v duty free shopu. Vše jsme nakonec stihli, ale tequilu nedovezli. Bacha na to. Pokud se letí z mimoevropského letiště a je ještě mezipřistání v Evropě, duty free zona neplatí a jakékoliv parfémy / alkohol .. Musí při přestupu za příplatek do zavazadlového prostoru, nebo se musí vyhodit. Chjo, chjo.

 

Mno … a už jsme doma … tak zase za rok :)