Cestou necestou: Stok Kangri (6135 mnm) – zvladli jsme to! Za 2 dny!

Stok Kangri - ta nejvyssi krasavice

Pobyt v Ladaku se nam blizi ke konci a tak prislo na posledni vyzvu, se kterou jsme sem prijieli – vystup na Stok Kangri. Na rozdil od predchozich treku a vyslapu jsme se pro tentokrat rozhodli vyuzit sluzeb pruvodce. Opet ale trosinku netradicne. Nepotrebujeme zadne koniky, kteri nam vynesou batohy do base campu, o bastu se postarame a na rozdil od vetsiny ostatnich turistu chceme cely trek zvladnout za tri dny – ne za ctyri ani pet dnu.

Misto 15 tis INR na osobu se tedy dostavame nejprve na 6400, pozdeji v cestovni kancelari UmasaLa na 5 700, a to vcetne pujceni macek, cepinu a dopravy na misto startu a cile treku. Vtipne je, ze jde o uplne novou cestovni kancelar. Pri zprostredkovani dopravy na jezero Pangong ma nas ucet cislo tri. Majitel, mlady typek Tenzen, je ale skvely, moc se snazi, uz si poridil i razitko :-)

I kdyz jsme ale jeho prvni zakaznici na Stok Kangri (a vlastne asi temer na vsechno), verime mu. Vecer pred se potkame s nasim pruvodcem. Uzasny klucina, ktery je clenem skupiny Ladakh Mintra, coz je banda studentu, kteri se pred peti roky rozhodli podporit trekking na Stok Kangri, zajisitili kempy, staraji se o zivotni prostredi v horach a provadi turisty. Je mily, usmevavy a na prvni pohled vime, ze je ten pravy, kdo nas bude motivovat a bezpecne nas dovede na vrchol - i pres mrazivou predpoved a snih, ktery prineslo chladne a bourkove pocasi v minulych dnech.

Co si ale budeme ale nalhavat. V sobotu brzy rano zazvonil budicek a jistota byla ta tam. Bylo mi uzko. Tezko rici, z ceho jsem mela vetsi strach. Zima, nadmorska vyska, nedostatek kondice, prechod ledovce v kombinaci s premierou vyzkouseni macek a cepinu, bolest hlavy, vyskova nemoc. I presto, ze jsme meli batuzky plne energetickych dobrot, v nohach mesicni trenink chozeni s nalozenym batohem do schodu, 14denni aklimatizaci … uprimne, neverila jsem uplne, ze to zvladnu a byla jsme smirena s tim, ze budu rada za basecamp bez bolehlavu. Ale nadeje umira posledni!

Autikem jsme se dopravili do vesnicky Stok (3630 mnm) – I Tenzin z cestovky nas sel vyprovodit a poprat nam hodne stesti. Odtud nas cekala cca 9km cesta do 2. zakladniho tabora, kde jsme meli prespat. Na misto dochazime uz kolem 11. hodiny a jsme vcelku fit. Po vzoru rakouskeho parecku, ktery jde s nami od sameho zacatku, se nechavame inspirovat k silene myslence dat cely trek za 2 dny. To znamena presunout se jeste o dalsi 4 km do Basecampu ve vysce 5003 mnm, tam si odpocinout a v noci vyrazit na vrchol. Zni to silene, ale chceme to zkusit (ja se tedy musim hodne premlouvat).

Sonam (nas guide) se tvari rozvazne, ale Myskovi neda moc prace ho presvedcit. Pry to dal za cely svuj pruvodcovsky zivot jenom jednou, a to s vojaky :) A to na Stok Kangri chodi cca 4 – 5x do mesice. Mno nic, vyrazime. V base campu jsme pred treti hodinou a padame unavou. Po kratkem spanku varime Travel Lunch s pridavkem naseho suseneho masicka, aby telo rychleji zregenerovalo, dame cajik a pri snehove bource pred sedmou usiname, abychom byli v noci fit. Kupodivu to jde. Hlava prekvapive neboli, ve spacacku neni ani zima, coz se o venkovnim psim pocasi rici rozhodne neda.

Kolem pulnoci nas budi prvni vypravy, ktere vyrazi na vrchol. My vstavame kolem jedne. Venku mrzne, ale neprobouzime se ve snehu, jak hrozilo. Posnidame cokoladovou proteinovku, poprve si na nohy vyzkousime macky, seznamime se s cepinem … a za svitu tisicu hvezdicek vyrazime za dalsimi svity nekolika celovek do prudkeho startovaciho kopce. Venku mrzne, cesta klouze, je nam mirna zimina.Po prvnich par stoupani me zacina bolet bricho a chytat krece. Neee. Je to tady. Onen tajemny spolecnik, ktery potka kazdeho turistu v Indii. Proc ja musim tuto jedinecnou zkusenost prozit prave ted v mrazivych podminkach a svazich... Je to sice prilezitost pro obcasny odpocinek, ale studi to a hlavne radeji uz nic dalsiho nejim, abych nemusela znovu.

Cesta je kazdopadne z pocatku nenarocna, jen stale mirne nahoru. Po cca 2 hodinach se prodirame pres sutry, za kterymi nasleduje prechod ledovce s nutnosti preskocit nekolik ledovcovych prasklin. Vesmes je vse ale v pohode. Dobrodruzstvi zacina az pote. Zacina byt stale vetsi zima a ceka nas prikra cesta hooodne dlouho nahoru, coz nam napovidaji svetylka celovek pred nami. Je stale vetsi zima. Mrznou nam prstiky na rukou i na nohach a zaciname trosku litovat, ze mame nizke tenisky a ne pohorky. Ja jsem na tom sice lip – koupila jsem si v Lehu alespon jeste jedny rukavicky, termotricko a mikcu a moje boticky nejsou sitovane, ale z kuze … ale zadna vyhra to neni. Myska ale uplne trpi.

Je nam takova zima, ze jsme se asi jeste nikdy tak netesili na vychod slunce a prvni hrejive paprsky slunicka. Bohuzel prvni paprsky osvetlily zejmena blizici se mlhu, ktera na teplote ubrala dalsich par stupnu a behem par minut nam ukradla vsechny mozne vyhledy. Za mlhy tedy pokracujeme nekonecnou a hodne prikrou cestou, nohy jdou krok sun krok, ale vyskovka nastesti nikde. Hlavicka neboli a celkove je vystup otazkou vule, ne zdravi. Myska je na tom trosinku hure, ale hrdinne bojuje - na rozdil od pomerne velkeho mnozstvi vyprav, ktere to v prubehu treku otocily (z cca 12 vyprav daneho dne, dosla jen polovina). Posledni cast je technicky narocnejsi. Je nutne prelezat ruzne skalky a jit snehem nad tisicimetrovymi propastmi. Prichazi cas na premierove nasazeni nasich macek a pouziti cepinu. Mozna i toto "rozptyleni" a strach z vysek odvedly moji pozornost od me unavy a vrchol se blizil rychleji, nez jsem cekala. Proti nam se v teto fazi objevuje prvni skupina, ktera dosla do cile - nastvani Francouzi, ze nahore neni nic videt. Mno, nemeli vychazet tak brzy. Behem par minut se totiz rozsvitila obloha a ukazaly se vsechny ty krasy a konecne i alespon trosinku hrejive slunicko.. Wauuu...

Vrchol byl na dosah, ale i tak to jeste byla necela hodinka. Zaverecne tapkani vyslapanou cestickou ve snehu bylo nekonecne, ale dali jsme to. Po osme hodine rano prichazime jako crvta skupinka na vrchol v nadmorske vyscr 6135 mnm. Ja jsem nesmirne stastna, endorfinky sili. Myskovi ale neni uplne dobre, stale mrzne a nema chut se moc radovat. Udelame tedy par vrcholovych fotecek, povesime mostlitebni praporky a hura zpet do mirnejsich nadmorskych vysek, tentokrat jiz za svitu slunicka a krasnych vyhledu na vsechny strany.

Sestup nam trva neco pres 4 hodiny, unava sili. Do Basecampu prichazime uplne mrtvi kolem 12. Davame si vitezny cajik a zaslouzeny odpocinek. Na hodku a pul si zdrimneme, sklidime stan a hura zpet do Lehu - ceka nas dalsich 12 km s veskerou zatezi. Cesta je nekonecna, ale vime, ze, jak by rekl Honza Parizek, to nejhorsi uz mame za sebou a v Lehu nas ceka postylka, sprcha a den volna, se kterym jsme puvodne nepocitali. A jak jsme si precetli temer na konci treku na jednom sutriku - No pain, no gain :).

Diky mistrovskemu vykonu jsme tak dorazili s padajici tmou do vesnicky Stok a pondeli meli na odpocinek, nakupy a pozorovani bezneho zivota v Lehu. Poprve jsme pochopili, jak to tu vlastne chodi a co se skryva za zavrenymi vratky jednotlivych baracku. Kazda doba ma sve kouzlo a nabizi neco specialniho. Kolem obeda jsou otevrene zapadle hospudky, po te se otevrou cajovnicky, kde je mozne si dat v uplnem pritmi cajik s plackou a treba i slofika. Kolem seste vyjedou do ulicek voziky, na kterych v tureckem sedu sedi starici prodavajici masove spizy. Po cely den funguji akorat obchudky, krejci a holici, kteri maji od rana do vecera plne ruce prace. A samozrejme obchudky s pasminovymi salkami - ty nespi od usvitu do nejcernejsi tmy a presvedcuji turisty, ze odjet z Kamiru bey pasminove nebo jacci saly je hrich. Ukecali nas, ale diky nasemu smlouvani je nemame za tisice, ale za hubicku :)