Pikantni Bicol - fotogenicke sopky a prijemna mestecka

Dny utikaji jako voda, dovolenka se nam krati ... a uz nemame temer zadny jodisol :-) Je cas zacit smirovat se s navratem domu a uzivat naplno poslednich zazitku.


Zaverecne dny patri jiznimu Luzonu s nazvem Bicol. Z pocatku nas ceka Legazspi a Naga, abychom si uzili i kapku mestske turistiky. Obe mestecka jsou kupodivu na svou velikost pomerne klidna, neni tady tak husta doprava jako v jinych provincnich mestech. V obou plati zakaz koureni, nicmene objevuje se tu na rozdil od jinych ostrovu i chudinske obyvatelstvo a zebrota. Plusikem je bicolska kuchyne vyuzivajici jako jedina na Filipinach ve velke mire kokosove mleko a chilly. Takovy Bicolsky express pali o stosest.


Legazpi nas namotivovalo vyhledy na uchvatnou sopku Mt. Mayo, krasku, ktera patri k nejnebezpecnejsim sopkam sveta. Puvodni zamer vyskrabat se alespon do povolenych 1800m n.m. jsme nakonec z casovych duvodu zavrhli, ale vyhledy jsme si uzivali, co to slo. Zvlaste pak, kdyz z doporuceneho Lion hill nebylo videt nic vic nez rosti a nastvany zamilovany parecek divici se, co tam delame. Nicmene prochazka nahoru alespon zarucila potrebnou davku skrabancu a vzpominek na mistni komary. Uplny vrchol se objevil mezi mraky pouze jednou za cas, ale kdyz se to povedlo, stalo to za to. Stejne tak jako mistni celotelova masaz a masaz tlapek - hodina a pul hyckani za 150 Kc.


V Naga vystupujeme jen na rychlou kukandu. Mame 4 hodiny, ktere staci na to projit mestecko, nasat mistni studentskou atmosferu, dat si veceri a prohrat 400 PHP v sachach - a to neslo o plnou partii. Jen o vymysleni dvou tahu, kterymi pana v parku s jednim rozkladacim stoleckem a sachovnici dostaneme do matu. Bohuzel byl kouzelnik a my slepi a hladovi riskovat. Petkrat jsme nase pokysy v hodnote 100 PHP nedomysleli do konce, pouze jednou jsme nad nim vyzrali. Hlavne, ze setrime, abychom uz nemuseli vybirat :-)
Nocnim busem pokracujeme z Nagy do Turbiny a odtud dzipnakem do Tagaytay - mestecka s nadhernym vyhledem a zakladnou na vylet na Taal vulcano.


Orientace ve meste je dost zmatecna. Centrum ma dve casti, levnejsi ubytko (tzn. kolem 1000 PHP) je spise na periferii. My nakonec zustavame v totalni koncine nachazejici se za mestem po zdolani 500 metru bahnite cesty (Cristy hotel). Cena je 600 PHP za pokoj, coz je na mistni pomery opravdu extremne levne. Za odmenu ziskavame pokojik bez elektriny se studenou vodu tekouci pouze na prani po domluve s majitelem. Nicmene jsme primo na kopci s vyhledem na jezero. A romantika to rozhodne je. Jen tu trosku fouka a vzhledem k destive noci usiname s vetrem opirajicim se do nasich oken - po chvili se to da pouze spunty v usich.


Rano je jezero v mlze a cerna obloha. Ale nevzdavame se a vyrazime na vylet. Na rozdil od vetsiny navstevniku jdeme dolu k jezeru pesky (cca 5km) bahnitou pesinkou startujici cca 500 metru za Picknick's groove. Diky destive noci to dost klouze a je to prudce dolu, takze za par minut jsou z nas poradni bahnaci.
U jezirka v Talisay usmlouvame lodicku na ostrov za 1250 PHP a vyrazime na Taal vulcano. Hned po prijezdu platine vstup do parku Taal vulcano. Na rozdil od ostatnich turistu odmitame pruvodce i kone, kteri pomahaji lenochum zdolat nekolik desitek vyskovych metru. Cesta je prelidnena Korejci na konich, na vrsku se mistni snazi udelat byznys na cem to jde. Vrcholem je moznost odpaleni golfoveho micku do krateroveho jezera !!!


Nicmene jezirko je nadherne, fotogenicke .. jen se kazdou chvili priplete nekdo z davu do zaberu na fotce. A co je uplne absurdni - pred vstupem na vyhlidku si dalsi mistnak natahnul plakat a vybira dalsi vstupne. Prirovnala bych to k situaci, ze zaplatim vstupne do Podoli a po tom, co se prevliknu do plavek a chci si jit zaplavat, zkasne me nekdo znovu. Chvili se s panem dohadujem a po chvili pokracujeme dal se slovy, ze nic platit nebudem, at klidne zavola policii. Nadava, ale nechava nas jit.
I presto, ze se vsichni kvuli konikum vraci stejnou cestou, na vrcholku je videt pesina, diky ktere by se dal udelat okruh. V navigaci trasu nemame, ale rikame si, ze vratit se da vzdycky. Chvili se vzdalujeme uplne na druhou stranu ostrova, ale nakonec se cesta ztoci doprava a brzy jsme v potrebnem pristavu, kde na nas ceka lodicka.


Zazitkem je i zpatecni cesta do Tagaytay. Je to po silnici jen 9 km, ale hodne do kopce. Domlouvame se s dzipnakem na 50 PHP na osobu (na mistni ceny v jeapney je to samoosobe dost), jen musime cekat asi pul hodiny, az se naplni. Po tom, co se uvnitr mackame spolu s dalsimi 25 cestujicimi a jejich zavazadly ala bedna s obarvenymi kuratky na ruzovo, zeleno, modro ... po nas mistnak chce na kazdeho 100 PHP. Ostatni plati 30 PHP. Chvili se s nim dohadujem, ale stoji si za svym. Az kdyz vidi, ze vystupujeme, vraci se k puvodne domluvene cene. Se slovy, ze je podvodnik ale odchazime a stopujeme pred nim dodavku, ktera jede do pulky kopce, a nasledne mlady filipinsky par, ktery nas vezme az do centra. Zadarmo a rychleji nez dzipnak.


Vecer skvele vecere, zaverecne baleni jakjinak nez potme :-) a rano hura do Manily, kde nakonec uzivame bajo den - kratka zastavka v Mall of Asia (s chvilkou cekani pred vchodem, neb oteviraji az v 10) a lebedeni u bazenu v Mervell parku - verejnosti uzavrene osade domecku zbohatliku a expati kousek od letiste. Se stestim nas tam pousti, i kdyz na miste nemame bydliste ani zadne zname, a poslednich par hodin uzivame relaxem na slunicku u bazenu, ktery mame uplne pro sebe. Jen cesta zpet je narocnejsi. Prazdny taxik tady clovek nepotka a je potreba dojit na cca kilometr vzdalenou hlavni silnici. Ale stalo to urcite za to - vice nez preplnena Manila.


A co napsat zaverem? Projeli jsme 12 ostrovu z petitisic, coz je jen maly zlomek toho, co vsechno Filipiny nabizi. Poznali jsme uzasna mista, potkali uzasne mistnaky, nakazili se mistnim optimismem a dobrou naladou a prozili nadherne chvile, na ktere jentak nezapomeneme. Salamat, filipinske souostrovi!!!

Dvoudenni tma na Samaru

Pouze hrstka turistu zavita na ostruvek Samar. Snad je to odlehlosti od hlavnich filipinskych highlightu, snad malou informovanosti o mistnich prirodnich pokladech - ohromnych jeskynnich komplexech plnych nadhernych krapniku.

Jako "rozcvicku" jsme si dali vylet do Basey. V Taclobanu jsme hopli do dodavky a za hodku bylna miste. V turistickych informacich na urade jsme upne sami. To je na jednu stranu super, ovsem take to znamena urcity cestovatelsky nekomfort. Je potreba zaplatit motorku a lod, pruvodce a kajaky. Bohuzel mistnim nedokazeme vysvetlit, ze mame sve celovky a opravdu nepotrebujeme jejich zpoplatnene baterky. Uspesnejsi jsme aspon ve vyjednavani o tom, ze opravdu neni treba komfort v podobe kytaristy na brehu reky. Usmlouvali jsme i vstupne do parku (nakonec 2x 25 PHP misto 200- platime jako mistnaci). Celkove nas vylet vychazi na 2000 PHP pro oba.

Pravdou je, ze vesnice je vzdalena cca hodku od vesnice - je treba jet nejprve na motorce a pak jeste lodi. Odmenou pro vytrvalce je ale uzasne klidne misto v prirode s nadhernou krapnikovou jeskyni. Po prohlidce jeskyne si jeste pujcujeme kajaky a mirime prozkoumat mistni okoli. Opet velkolepe skalni utvary podel obou brehu, chvilemi i zazitek s nadechem divoke vody.

Ten, kdo ale zapsal Samar na turistickou mapu, je nadsenec Joni z Catbaloganu ve stredu ostrova. Objevil mistni jeskynni systemy a v ramci sve organizace Trexplore zajistuje dobrodruzne jeskynareni. Puvodne mame v planu dvoudenni balicek s noclehem v jeskyni. Vstavame v 6, spolecna snidane u Joniho a kratce pote odjizdime se vsim vybavenim a zasobami do hodinu vzdaleneho Caboyanu.

Tam nas ale ceka nemile prekvapeni - nedostavame povoleni od vojaku kvuli nejakym military operacim v dane oblasti. Nezbyva, nez se se vsim vybavenim vratit zpet busem do Catbaloganu a vydat se na nahradni, jednodenni, vylet do jeskyne Calbiga cave (3000 PHP/os). Presuny, prebalovani a cekani jsou trosku vycerpavajici, ale ve 12 konecne vyrazime na "nahradni" vylet (tim, ze je v jeskyni stejne tma, nevadi, ze vyrazime az odpoledne).

Dvoudenni vylet to sice neni, ale nejde o zadnou podradnou jeskyni. Calbiga cave je nejvetsi jeskyni na Filipinach a treti nejvetsi na svete. Nejprve frcime busem za mesto, pak na motorce, pak jeste pesky. Pred jeskyni fasujeme kombinezy, helmy, svetla a rukavice a vyrazime vstric dobrodruzstvi. Krapniky jsou uplne vsude. Vitaji nas ohromne domy plne uzasne vyzdoby a take jeskynni had a spousta skakavych brouku. Na zacatku je jeskyne sucha, potom, co musime slanit uzounkou 4 metru dlouho dirou, pribyva vody a jedina cesta vede podzemni rekou. Chvili se brodime, postupne musime zacit plavat. U jeskynniho vodopadu si davame obed, nandavame vesty a pokracujeme dale proti proudu. Z pocatku mam trosku strach a marne se snazim prijit na to, jak v te tezke kombineze a botach nasaklych vodou plavat, ale postupne si zvykam, ziskavam duveru k nasemu pruvodci a zacinam si uzivat vse nadherne kolem. Jedna cast je plna netopyru. Je uzasne je pozorovat, ale do mistni tunky pachnouci jak mocuvka lezeme opravdu s odporem, zvlaste pak pri pomysleni na nozky plne skrabancu. Uz se tesim, jak to budem vysvetlovat na infekcnim..

Celkove jeskynareni trva cca 6 hodin plnych dobrodruzstvi a krasnych vyhledu. Kombinace vody, sloziteho terenu, tezkeho vybaveni a asi i strachu da cloveku opravdu zabrat. Do zaverecneho kopce zpet do vesnice tedy pekne funime. Ve vesnicce cekame na tricyklare, ktery nas odveze zpet do Catbaloganu. Beha kolem nas asi 30 deticek z vesnice, ale jsme natolik unaveni si to uzivat a byt spolecensti - dokonce i Myska 😊

V Catbaloganu jsme chteli prespat, ale nakonec jeste vecer chytame preplneny bus do pristavu Allen. Prijizdime sem v pul 2 rano. Kupodivu je tu vcelku zivo a trajekt (110 PHP) jede za hodku. V autobuse cekajicim take na trajekt kupujeme listky (200 PHP) z Bata na druhem brehu do Darigy nedaleko od Legazpi. Krasne nam to vyslo. Rano jsme v  Legazpi.

PS: z jeskynareni a putovani podzemni rekou, budou fotky a videa az po prijezdu. Fotacek a Mobil byly radeji v suchu v bezpeci 😊 Ale prikladame aspon jednu v kombinezach 😊

 

Cokoladove kopce, kohouti zapasy a pozorovani svetlusek

Dalsim ostruvkem v nasem itinerari se stal ostrov Bohol. Z Cebu jsme dojeli trajektem (200PHP) a jako hlavni dopravni prostredek zvolili motorku (500 PHP/den).    V pujcovne vytvarime znacnou neduveru na strane pujcovatele. Aby ne, kdyz se divime, kde je zadni brzda (maji ji vlevo) a Myska po otazce, zda umi ridit motorku, odpovida "I hope so". Nerviky to byly hned od zacatku, kdy nas cekal prujezd zacpanym mestem. Po pul hodce jsme si to ale uz drandili jako mistnaci - troubili jsme o stosest a tachometr ukazoval rychlost, kterou tady dosahuji ty nejvetsi borci - 0 kmh.

Prvnim nasim cilem byly vyhlasene Chocolate hills - stovky malych kopecku porostlych travou, jejiz barva na konci leta pripomina prave cokoladu. Hlavni view point nic moc. Plno lidi a prumerne vyhledy. Pro umocneni zazitku jsme se rozhodli na jeden z nich vystoupat. Na prvni pohled brnkacka - jen par vyskovych metru, zadna zarostla dzungle jako na Mt. Kanlaon. Jako zaludny se ale ukazal temer vertikalni sklon, hlina nedrzela, podjizdeli nohy a travu, ktera se zdala byt z dalky nizkym porostem, mame ke kolenum az k pasu a dost reze. Ale je to jediny zachytny bod, jak se vyskrabat nahoru a neskutalet zpet dolu. Vyhled je ale jedinecny! Zadni turisti. Cokoladove kopce mame na dosah ruky na vsechny strany. Zadarmo, se zazitkem ale bohuzel i s novymi sramy.

Dalsi mistni "atrakci" jsou nejmensi opicky na svete - nartouni. Patri k ohrozenym druhum a ziji prave pouze na Filipinach.  V mistni rezervaci pecujici o jejich zachranu vam jich ukazi pouze ctyri - aby ne, kazda tahle opicka o velikosti dlane potrebuje teritorium 1ha! 

V jedne vesnicce jsme take pribrzdili u ohrady, pred kterou parkovaly desitky motorek - Ha, mistni kulturni highlight - kohouti zapasy. Parkujeme a vyrazime dovnitr. Vstup jak do kasina. Ohromna vrata, vyhazovac a uvnitr ring 3x3 metry a kolem desitky vykrikujicich divaku (muzu, ja tu trosku vycnivam). Souboj samotny trva jen par vterin a neni to uplne pekny pohled. Ale to okolo. System sazeni a vyher. Doted jsme nepochopili, jak organizatori staci bez jakychkoliv informacnich technologii zachytit vsechny vykrikovane sazky. Divaci se prekrikuji, vyvolavaji sazky a po par minutach dostavaji adekvatni vyhry. Z pohledu kohoutu tu zemre jeden az dva kohouti za 10 minut, pricemz vycviceny kohout zde ma cenu vice nez 7500 Kc. Zajimava kulturni zvyklost a investice.

Uplne nejuzasnejsi byl ale zaver dne - ve vesnicce Cortez jsme na kayakach vyrazili po rece do mist, kde usti do more, na zapad slunce a nasledne na nocni pozorovani svetlusek. Nikde nikdo, cernocerna tma, klid a obloha poseta hvezdami. A k tomu vybrane stromy posete tisici blikajicich svetlusek. Nadhera. Organizatori jsou tu celkove upne skveli - na uvitanou jsme dostali kokos a dokonce nas nechali zadarmo prespat v mistnim pristresku (v Cortez neni k nasemu prekvapeni zadne ubytovania vecer zadna restaurace. Natahli jsme si tedy v pristresku moskytku, lehli na mistni ubrus a pod hlavy strcili plovaci vesty. K vece houska s rybickami a tematicka cokotycka na ocest Chocolate hills. Co vic clovek potrebuje po narocnem dni ke stesti. A meli jsme i osobniho hlidace - mistni pruvodce, kteri s nami chvilku popili a po zbytek noci spali v blizkem pristresku, aby nas snad nekdo neukradl :-)

Rano koupacka v rece (btw. je slana) a nasledne pokracovani v nasi motojizde. Nejprve vodopady u Antequery - moc pekne, rano bez lidi. Dalsi highlighty (jeskyne a vodopady) nam ale zustaly utajeny. Zadne ukazatele, hodne spatne cesty. Chvilemi si rikame, ze by se hodila nejaka tereni motorka nez nas skutrik. A jeste zacina prset, doslova lejt. Mno opet zazitek nad zazitky!!! Zmokli jak kanata vracime motorku, kupujeme mistni specialitku - grilovane kure (a k tomu opravdovou francouzskou bagetku - slanou, uzasnou ...) a vracime se na hotel a kolem osme padame unavou.

Rano v sedm uz ale stepujeme na autobusaku - jedeme smer Ubay, odkud vyjizdi trajekty na ostrov Leyte. Problem je, ze nam veci uplne neuschly, spise zatuchly. Boty smrdi na kilometr, tricka mene, ale i tak si pripadame jak bezdaci v prazske tramvaji. 

Ubay jsme probehli jen tak narychlo - jidlo v hrncarne, ochutnani mistni kokosoveho vina Tuba (strasneeeee) a Myska se nechal ostrihat. To zas byla show. Kamrlik uprostred trziste, ale naprosto profi holic. Cesti kadernici se maji co ucit - takove nanaseni detskeho pudru na vlasy jako soucast vytvareni ucesu, to se jen tak nevidi. Soucasti je zastrihnuti oboci, kratka masaz ... a vysledek je doslova paradni. A cena? 25 Kc :-)

Na zaver zminim jeste ostrov Leyte, kterym jsme jenom profrceli. A to doslova. Po dlouhe dobe jsem sledovala cestu a nestacila se divit. Jako ridice snad najimaji piloty Formule 1. A jeste asi slepe. Jinak si nedokazu vysvetlit, proc u znacky zpomal, pozor slepa zatacka a vyzkousej brzdy, troubi, predjizdi a zrychluje. Priste radsi zavru oci a necham si zdat o tom, jak je mistni doprava bezpecna :)

Snorchlovani s zelvami a zraloky velrybimi

Filipiny patri k top destinaci na potapeni a snorchlovami. Mistni koraly a hejna rybicek nemaji konkurenci a k top mistum patri prave Apo island a mestecko Oslob.
Lodicky na Apo pluji z Malatapay (Negros) v prubehu celeho dne, jistotou je ale ta kolem treti. Sama cesta je opet zazitkem. Kocabka se kyve na vsechny strany a jsme celi mokri. Bagly jsou nastesti v bezpeci v tele lodicky.


Ubytovani v nadhernem Liberty lodge s vyhledem na more. Na prvni pohled vypada draze. A je. S plnou penzi stoji 2390 PHP pro dva. Cenu ale dokazeme usmlouvat na 500 PHP bez jidla a uz si to stradujeme do krasneho bambusoveho pokojicku s vyhledem na more. Je akorat zapad slunce, romantika na entou.


Hlavnim lakadlem jsou nadherne koraly a zelvicky, kterym chutna rasa pokryvajici mistni morske dno. Prohaneji se jak v male "rezervaci", do ktere je mozne vstoupit pouze s pruvodcem, tak na sirem mori kolem ostrova.
Zelvicky (ve skutecnosti poradni mackove - nektere dokonce vetsi nez ja) si plachti po morskem dne jako ptaci ve vzduchu, obcas zastavi a basti nebo odpocivaji na koralech. Je uzasny zazitek najit tu "svou" prvni, druhou... a do nekonecna pozorovat jejich zpusob bezstarostneho zivota. Nebyt zapadu slunce, tak snad prosnorchlujeme i veceri.
Nicmene i basta tu byla fajn - ve vesnicce pani behem dne pece velke livance za 5PHP a ve vedlejsi chysce jsme si na vecer objednali tunaka s ryzi za krasnych 50 PHP. Nejenze je to levne, ale u mistnaku panuje i super atmosfera a mame tak opet alespon malou prilezitost byt soucasti mistniho deni. Vecer pak mistni rum s Colou a cerstvym ananasem. Mnaaaam :-)


Druhym zazitkem, ktery se nam asi jentak nepodari zopakovat je plavani se zraloky velrybimi na ostrove Cebu, vesnicce Oslob. Vecer jde o par baracku bez vetsiho ruchu, rano se ale vesnicka plni stovkami turistu (vetsinou Filipincu). Vsichni maji jediny cil - sednout na lodicku a pozorovat nejvetsi rybu na svete - zraloka velrybiho. Diky tomu, ze jim mistni davaji potravu, je stoptocentni sance, ze je uvidite.


Uz kdyz padlujeme smerem do hloubky (asi 50 metru od brehu), vykoukne nad hladinou ohromna, asi metrova tlama. I kdyz vim, co nas ceka, prvni potopeni, jako by se mi snad jenom zdalo. Nemuzu verit, ze tohle je fakt pravda. Kolem nas pluji hned tri cca 10metrove ryby. Ty ploutve, ocas... Je to neco neuveritelneho! Jak neco tak velkeho muze v mori existovat - a plavat takhle kousek od brehu... Uzasne, nepopsatelne... zazitek, ktery nejenom v ceskych rybnicich, ale i ve zbytku Evropy nemame sanci zazit znovu.


Cestou do Oslobu jsme se jeste stavili u kraterovych jezer Twin lakes nedaleko Dumageute. Od hlavni silnice je potreba dojet motorkou, ktera stoji 300 PHP na osobu. Pak jeste vstupne do narodniho paru ... Mno jezera jsou pekna, kolem je pekny les ala Boubin, ale za tu investici to asi nestoji..


Z Oslobu mirime primo do pristavu Argau, kde by mel jet trajekt na ostrov Bohol. Mistni o nem nic moc nevi, zapisky cestovatelu nam nedavaji moc nadeji. Ale mame stesti - do pristavu prichazime po jedenacte a v poledne odplouvame s pulkileckem cesnekovych krevet a ryzi - jak jinak nez na kline z igelitoveho pytliku. Ale name 1 plastovou lzicku z letadla, cimz alespon trosicku zachranujeme kulturu stravovani takto luxusni dobroty :-) O mnoha batuzkari sklonovanem Boholu ale zase az priste.

Mt. Kanlaon (2465 m n.m.) - neuspesny vystup na nejvyssi sopku na ostrove Negros

Ze sedla kola primo do pohorek. Davame na doporuceni od Tommyho navstivit vesnicku Canlaon na severu ostrova Negros. V pruvodci opet ani slovo a tomu odpovida i mistni situace. Existuje vetsi pravdepodobnost, ze tu sezenete cesky chleba ci slane pecivo, nez potkate turistu. Ubytovani nachazime doslova se stestim - kapacity jsou tu minimalni a jeste probiha nejaky detsky summit. Ale mame to za par kacek - 120 Kc na noc pro oba. Levne je i jidlo a drinky. Za 2 vecere, 4 piva a 6 poctivych koktejlu platine 350 korun. To je raj. A to nebyla ani Happy hour :-)

Cil naseho vyletu do Canlaon je vystup na cinnou sopku Mt. Kanlaon (2465 m n.m.), nejvyssi horu ostrova Negros a zaroven pry nejobtiznejsi kopec v cele oblasti Visayas. I kdyby na mistnaky ukazovanem miste fungovalo informacmi centrum, bylo by zavrene, protoze je vikend. Nikdo nezna zadneho pruvodce, ani misto, kde se vydava potrebne povoleni (jde precijen o aktivni a hlidanou sopku). Jen pani z hotelu ma snahu nekam volat a pote prohlasuje, ze se na sopku nesmi kvuli nejake nehode, snad ze prave doutna. Ale nevi nic konkretniho.

Na prvni pohled ale sopka nedyma. Rozhodujeme se, ze vystup zkusime na vlastni pest bez pruvodce, zvlastepak kdyz se i umoudrilo pocasi a sviti slunicko. Ale slibujem si, ze budeme rozumni. Rano jeste fotime plakat, jak identifikovat, ze se blizi erupce ci jina nebezpeci - je to jednoduche, napriklad utika-li proti vam leopard nebo jina misni zviratka, je nutne utikat ne pred nimi, ale za nimi. 

Na zacatek treku jedeme na motorkach - kazdy za 100 PHP. V miste, kde konci silnice, nam jiz zacina trasa v navigaci. Z pocatku jde vsechno hladce. Trasa presne kopiruje tu v navigaci a pomalu stoupame. Vyhledy na okolni hory, policka i vesnicky jsou uchvatne. Jen vrchol se porad ukryva v mraku. Zbyva vice nez 1000 vyskovych metru.

Cesta utika rychle, ovsem po cca hodine zacne "houstnout". Konci policka s chyskami podel cesty a vchazime do zarostle dzungle. Cesta se meni v ne uplne proslaplou pesinku lemovanou spoustou divnych pichlavych keru a vetvi. Chvili jdeme rostim, ve kterem nejsme ani videt, za chvili temer poctyrech bahnem... Co je ale horsi, najednou zjistujeme, ze jsme mimo cestu. Vracine se tedy zpet, ale rozcesti neexistuje. Zadna jina pesina tu neni. Vyrazime tedy opet smer "proslapla" pesina v domeni, ze se cesty treba spoji. Smer vrchol byl spravny, jen jsme nemeli ani par o tom, kde"cesta" skonci.

Dzungle ale houstne, cas ubyva a zda se, ze neni v nasich silach vystoupat na vrchol a jeste se do zapadu slunce vymotat z lesa. Safety first :-) Se smutkem v ocich se otacime a klouzeme dolu. Cesta dolu je jeste narocnejsi nez nahoru. Strasne to klouze a stezka je hure identifikovatelna, nez kdyz jsme sli vzhuru, tak se parkrat vracime. Navigace nam ale opet pomaha najit smer a tak se v poradku vracime na start treku - dokonce s vyhledem na odkryty majestatni vrchol. Jeste by to byl byval velky kus cesty...

Oproti ceste na trek s pomoci motorky musime tentoktrat do 8km vzdaleneho Canlaone pesky. Jde se ale peknymi vesnickami, podel policek s cukrovou trtinou - typickou plodinou pro ostrov Negros. Cca v pulce se na nas ale usmiva stesti, jede mini dodavka s prazdnou korbou a hodnym panem ridicem. Staci vymena usmevu, a uz si to frcime "na palube" :-) a diky tomu stihame dalsi skvelou veceri v F&C.

Rano vstavando v pet rano a hura busem do Dumageute a ostrov Apo.

Guimaras - raj pro oci i horska kola

Kdyz nejaky turista zabloudi na ostrov Panay, tak vetsinou za ucelem prejezdu na  Boracay. Po zkusenosti z ElNida, my tuto turistickou atrakci vynechavame. Soucasti naseho upraveneho (za pochodu vytvareneho) planu je malinkaty tropicky ostruvek Guimaras. Pulhodinova cesta lodickou z Iloilo stoji 14PHP. Na zaklade jedne veticky v Lonely planet a doporuceni v mistnich informacich mirime primo do Bikers' Hubu k Tommymu. Jiz na prvni pohled misto slibuje skvelou atmosferu - zaklad tvori klubovna s dilnou na kola a restauraci, ktera je jak centrem setkavani bikeru z sirokeho okoli, tak zazemim pro nadsene kolare ze zbytku Filipin a sveta. Maji i dva pokojicky, kde se da prespat - jen je potreba se smirit s plastovou nalevkou na studenou vodu misto teple sprchy a par komary.


Jeste vecer prozkoumavame okoli. Mistni masti karty, Mahjong a nase soukroma prochazka se po chvilce stava pruvodem. Pridavaji se k nam deticky a doprovazi nas pri pruchodu vesnici. Chlapecci maji v ruce klaciky, na nich navazany spagat a na nem tahnou jak pejska male auticko. Vtipne a roztomile. Doprovod odmenujeme susenkami z mistniho obchudku a jeste chvilku povidame s panem prodavacem. Vysvetluje, ze Guinaras je jedinym exportnim ostrovem manga na Filipinach a jednim z hlavnich svetovych producentu. Jen neni sezona a my si o mangu muzeme nechat jenom zdat - bohuzel i o susenem. Nikde nic.


Ale zpatky k Tommymu. Je to 54lety nadsenec, ktery miluje horska kola. Na ostrove zalozil bike park, cyklotrasy a dokonce vanocni charitativni zavod. Kdyz vidime jeho nadseni, souhlasime, ze pojedeme prvni den s nim a jednim klientem z Manily a druhy den si udelame vylet sami.


Trosku mame obavy, co nas ceka, neb techniku v terenech nemame uplne v maliku. Filipinec z Manily ale bojuje I s prevody do maleho kopce na silnici. Nam to docela jede, fyzicka skvela. Tommy nas vede kdejakym houstim, jedeme single track vymlety od vody i cast vanocni zavodni trate. Po vetsinu casu mam strach v ocich a po celem tele sramy od housti. Je pravdou, ze kdo nekrvaci, jezdi pod svoje moznosti a o hodne prichazi, odpoledne jsme ale poprosili o mene zarostle trasy - uz tak vypadam, jak kdyz me nekdo celou zbicoval.
Cestou zastavujeme na skvely mlady kokos u baracku ve vnitrozemi, na mango plantazi, v mistnim klastere a koncime v rybarske vesnicce na zapadnim pobrezi - v zapomenute osade o peti chaloupkach hned na plazi. Je tu pouze bratr majitele a anglictina trosku vazne. Tommy nam ale vse domluvi, ukaze studnu s plastovym dzberem, ktera slouzi jako "koupelna" a pro zapadu slunce vyrazi na cestu zpet spolu s Filipincem Danielem.


Po dukladne hygiene u hlavni pesiny do vesnice resime cenu za ohromnou rybu Lapu-lapu - domlouvame se na cene za 400 PHP za rybu pro cca 6 osob. Cena by to byla ferova, kdybychom se prerybovali k prasknuti. Polivecka z hlavy, 2 grilovane kousky a snidanove fish and sour opet z hlavy a ocasu ale napovidalo, ze hlavni cast si dali mistni k veceri a na nas zbyly jen zbytky. Maly podvod ale kompenzovalo to, ze jsme si opravdu pochutnali a meli jsme prilezitost prenocovat v krasne bambusove chysce na brehu more. I koraly a okolni ostruvky jsou super. Jen je potreba pocitat s ranni melcinou a malymi meduzami. Myska ma od nich i male pozehnuti.


Cesta zpet do San Miguel je po sutrech a nahoru. Zvlaste pak nami nalezena zkratka. Vedro, rozborene silnice - vylet pro opravdove nadsence nebo masochisty. A nas, vecne hledace dobrodruzstvi. Nebyt Coly v mistnim Mountine view resortu, po par kilometrech bych asi vypustila dusi (pozn. toto nema nic spolecneho s Myskovym defektem viz. nize) :-)
Druha cast uz sla, drandili jsme si to z kopce na jih do rezervace u Valencia Nueva. Tady pekne snorchlovani, prochazka mezi mangrovniky, Myskuv parakotoul pres riditka a zjisteni, ze ma Myska pichle kolo - jojo uplne nejlepsi misto a cas na defekt :-) Nemame pumpicku a na kole tu nikoho clovek nepotka.
Myska i s kolem naskakuje na tricykl a nechava se odvezt do par kilometru vzdaleneho vulcanizing shopu (pneuservis). Ja se nevzdavam, poctive slapu a doufam, ze se jeste nekde najdeme. A nastesti jo. Oprava gumy probiha poctive - vcetne asi 10timinutoveho zapekani s horicim plamenem nad dusi. Oprava jen za deset kacek.
Jsme nadseni, muzeme pokracovat. Jen to ma dva hacky - cesta zpet je do kopce a zapada slunicko. Nasledujicich 25 kilasku jedeme za sera ci s celovkami. Ale toto nas uz nerozhodi.


Tommy nam na privitanou pripravil kukuricnou polevku, velky talir vybornych krevet a filipinsky desert Halo-halo (mliko, ledova krusta, ovoce a zele). Pote jsme degustovali nasi medovou slivku, Tommyho brandy s nalozenym, avsak stale zivym, zensenem, prohledli fotky a sli unaveni spinkat.


Rano uz jen rozlouceni s bajecnym clovekem a cyklonadsencem a jeho rodinou a hura lodi na ostrov Negros. Budete-li mit nekdy cestu, urcite se u Tommyho zastavte, nebudete litovat.

Jak jsme se ocitli na ostrove, ktery neni ani v Lonely planet

Vstavame ve 4 rano, abychom stihli odpoledni letadlo na Cebu. Cesta svisti a pred desatou jsme v Puerto Princesa. Ve volnem case kupujeme v nakupnim centru snorchly na plavani se zraloky na Cebu. Mimochodem, za dvacet minut, co nakupujeme, dvakrat v obchodnim dome vypadl proud a uplne se setmelo. Mistnaci v pohode, nakupovali v klidu dal. Zadna kradez, zadne omezeni prodeje. Jen Windows XP na pokladne naskakovaly hooodne pomalounku.


V pul jedne si objednavame krokodyli specialitu v Ugong Grill restaurant a snazime se o check-in. Nefunguje. Nejprve nechapeme proc. Po chvilce si ale vsimam nevinneho detailu - letenky nejsou na 16. listopadu, ale 16. prosince.


Co vam budeme povidat, krokodyla jsme si moc nevychunali, jak jsme zoufale hledali nahradni reseni. Aktualni lety byly plny, do Manily se slo dostat jen komplikovane a draze kvuli aktualnimu summitu APEC, na ktery dorazil spolu s dalsimi 20 prezidenty mimojine i Obama, Putin a cinsky prezident.


Resenim by bylo cekat, zda treba nahodou nekdo nedorazi a letet misto nich, zustat na Palawanu o 3 dny dele nebo uplne zmenit plany a vyrazit lodi na ostro Panay, ktera odjizdela za 3,5 hodiny.   Volime variantu c - tricetihodinou plavbu nakladnim trajektem.


Rychle kupujeme jidlo, vodu a listky. Uz je v nabidce jen byznys trida za 1500 PHP. Predstavujeme si krasnou kajutku a s radosti prijimame ... :-) Realita je ale takova, ze lod ma tri patra rozdelene na dve pulky - v prvni jsou palandy venku (economy), v druhe (byznys trida) - zadne kajuty - opet desitky paland, jen uvnitr s klimatizaci. Jedna vedle druhe. Myska lod prirovnava k lodi pro uprchliky. Ja si pri pohledu na nasi namorni cetu v sedych kombinezach pripadam zas jako v ustavu.
Mno, najdeme nase spartakiadni lehatka, vytahneme spacacky a jdeme do viru deni. Neni tu ale co obdivovat. Vsude jen same palandy a 1 bar s instantnimi nudlemi. Zadny bazen, zadne kasino. Ceka nas krasnych (stale si myslime, ze "pouze") 30 hodin mezi palandami v byznys tride :-)
Zkamaradime se aspon s mistnimi skauty (narozdil od nas maji svou veceri) a davame pivko na dobrou noc. Rano nas - ano, i tady, uprostred oceanu, budi kohouti. Ani na nakladnim trajektu pred nimi neni na Filipinach uteku!


Pred desatou prijizdime na ostrov Cuyo. Zastavka je planovana, nicmene trosku se pro nas svprekvapenim protahuje - odplouvame az ve 4 rano - to znamena za 16 hodin. Cekame na priliv. Stihat nekde letadlo a dorazit s 20tihodinovym zpozdenim by bylo asi napinave, ale my to berem jako dobrodruzstvi a prilezitost prozkoumat neturisticky ostrov. Krosny nechavame (trosku s obavami) na lehatkach na lodi a vyrazime obdivovat ostrov, ktery neni ani v pruvodci.


Chvili si uzivame doslova soukromou plazicku, smejdime po arealu mistni skoly a na zaver se nechavame odvezt triciklem na mistnimi doporucenou Coco Verde beach. Vecer nam zprijemnila sedmicka mistniho rumu s colou (doslova za hubicku), parta muzatek a nekolik ojedinelych cestovatelu, kteri sem prijeli kitovat (dost tu fouka). Jedine, co tomuto skvelemu ostruvku chybi, je nabidka restauraci. Mistnaci je nepotrebuji a turisti tu nejsou. Ale to je na tom asi to krasne. A nakonec i hlad se podarilo uhasit - nikdy bych nerekla, jakou muzu mit radost z hamburgeru s colou. V Cechach bych to dobrovolne nepozrela, tady jsme byli v sedmem nebi.


Zbytek cesty spinkame, piseme blog a zjistujeme, co se na ostrove Panay, kde snad za par hodin vystoupime, da podniknout. Asi vyrazime na tropicky ostruvek Guinares, kde se da drandit na horskych kolech.

Palawan - nejkrasnejsi ostrov roku 2015

Je pet rano a stepujeme na Ohayami autobusaku v Manile na letiste. Kupodivu je docela zivo. Najdeme taxikare a za 200 PHP s taxametrem i s dyzkem frcime na letiste. Letenky koupene par hodin zpet z autobusu nastesti funguji. Volny cas travime v letistnim mini kumbalku, kde masiruji nevidomi - celotelovka na hodku jen za 150 kacek a jeste jsme posilili karmu. Ale bolelo to! Nevidomi presne poznaly, kde jsou nase slaba mista a nemalo nas potrapili.


Puerto Princesa, hlavni mesto Palawanu, nas privitalo vedrem a pomerne hustou dopravou. Celkove jde ale o vyspele mesto a tezko soudit, proc Lonely planet radi se mu radeji vyhnout. Mirime rovnou na terminal San Jose, odkud vyrazi spoje na sever. Chceme odjet kamkoli to pujde, idealne Port Barton. Autobusy nam ujely, ale jeste jede minivan do Bartonu ve dve za 250PHP na os. Volnou hodku a pul brouzdame po mistnim trzisti s dobrotami a davame si v mistni "restosce" za trzistem u silnice super nudle za 30 kacek - faaaaakt dobrota, neco jako vietnamske pho.


Cesta do Bartonu pomerne utika - do te doby, nez mistni national highway (odpovida nasi silnici 1. tridy) vystrida cca hodinovy usek, kde teprve stavi silnici. To mistnim ale samozrejme nebrani v tom, any projeli.  Sutry, bahno, diry, vymoly, obcas kousky noveho asfaltu pro zklidneni zaludku.


Do Bartonu prijizdime chvilku pred zapadem slunce, ubytovani v krasnych chyskach v Elsa cottages. Starsi pani Elsa se o objekt stara se svou rodinou a mooc dobre vari - zejmena chilly shrimpiky. Vesnicka ma nadhernou atmosferu, pusobi klidne, neturisticky. Elektrina jde jen mezi 18. a 24. hodinou.
Hned po prijezdu se nas ujal typek z Bistro cottages, Mark. Za 700 PHP se s nim vecer domlouvame na celodennim vyletu lodi po okolnich ostruvkach a koralech - v Port Bartonu se totiz neda i pres krasnou plaz moc plavat kvuli meduzam. Rano v pul 9 uz na nas ceka se svou lodickou - bangkou - s bambusovymi vahadly na obou stranach. Zkousime snorchly a vyrazime. Na rozdil od ostatnich posadek mame lod sami pro sebe a vyrazime s mirnym predstihem, diky cemuz mame vsechna mista z pocatku jen a jen pro sebe. Snorchlujeme nad krasnymi koraly, plaveme se zelvami, lenosime na Paradise island, kde nam nasi kapitani prichystali k obedu luxusniho tunaka a dalsi dobroty. Pokuseni pro oko i zaludek.


Dalsi rano jiz mirime dale na sever do vyhlaseneho El Nida, odkud se lodickami vyrazi na blizske Bacuitske ostrovy. Minivan stoji nehoraznych 800 PHP, ale nez se plahocit mistnimi busy s prestupy cely den, volime sice zlodejskou, ale zato casove uspornou variantu a v metropoli severu jsme uz pred obedem.
Prvni dojem nic moc. Srumec, spousta turistu, draho. Ubytko zacina na 1000PHP, ale se stestim jsme na okraji mesta (vedle Paul's restaurant) nasli bezejmene chysky za 500. Je pravdou, ze na dvorku to vypadalo jako slam a soucasti byla opravna motorek, ale pokojik byl utulny, cisty a soucasti byly i levne masaze.


Vtipne bylo i to, ze jsme do tohoto Palawanskeho Bibione prijeli s penezi, ktere nestacily ani na obed 😊 Jediny bankomat ve meste byl bohuzel mimo provoz a v mistni smenarne byl sileny kurz, ale co uz. Byla nouze. Za zminku stoji i mistni plaz a okoli. Spina, bordel, rozestavene ci stisnene hotely za mraky penez.


I hlavni atrakce - vylety po okolnich ostrovech nejsou ve srovnani s Port Bartonem nejlevnejsi. Zacinaji na 1100 , tour C na 1400. K tomu je potreba zaplatit poplatek na zivotni prostredi v hodnote 200 PHP. Tour A jsme usmlouvali na 650, tour C na 800. Oba dva dny byly ale hodne prumerne - byly jsme na nadhernych mistech, ale vsechny byly plne turistu. Nejkrasnejsi byla asi Velka laguna, kde se dalo turistum uplavat do hloubky (tady jsme videli rejnoka a spoustu opicek). V Male lagune nas normalne pokousaly rybicky. Asi uz maji take plne zuby turistu. Celkove nejlepsi byly luxusni obedy pripravovane primo na lodi: krevetky, musle, chobotnicky, ryby, kure, veprik, ovoce, zelenina. Nadhera a dobrota. I tato turiticka atrakce si ale vyzadala par sramu. Korály jsou ostre a staci troska nepozornosti a cervena se tu prst, tu kolinko...


Rybicky jsme si uzivali i po vecerech v restoskach primo na plazi. Stacilo si ukazat, jakou morskou potvurku si prejeme a za chvilku byla na stole. Kvalitni a poctive (v ramci happy hour jen za 50kacek) byly i mistni koktejly. Mnam.


Ctvrty den jsme vstavali ve ctyri rano, abychom stihli odpoledni let na Cebu z Puerta Princesa. Pri dalsim blogu se hodne pobavite :-)

Vylet za cibetkovou kavou - kavu tu nevari, ale pomela se vali vsude

Plni nadseni z ryzovych poli se vydavame vstric dalsimu dobrodruzstvi. Rano vstavame brzy. Kohouti opet kokrhaji od druhe rano, tudiz budicek pred sedmou neni zadny velky problem. Nakonec jsme z casovych duvodu vynechali Sagadu s rakvemi v jeskynich a mirime do Lagawe, potazmo na kavovou plantaz s cibetkovou kavou v Pule.


Od pocatku jsme tusili, ze nepujde o uplne turistickou atrakci, ale Filipiny nas opet prekvapily naprosto turisty nedotcenym zazitkem. Do Lagawe mistnim jeapney za par fufnoku, dale jsme podle pruvodce Lonely planet v Lagawe sedli do minivanu do vesnicky Asipulo. Jiz tady se cestujici trosinku pozastavovali nad tim, kam se chystame. Ale byli skveli, jedna pani dokonce zavolala na mistni urad, aby se nas v Asipulu ujmuli.


A ujmuli. Na konecne, za silneho deste, vystupujeme pred mistnim uradem a ujima se nas trojice uredniku. Do vesnicky evidentne zavita turista parkrat za uherak a pro navstevu plantaze chybi jakykoliv proces. Urednici jsou ale skveli. Jedna pani jde hledat motorkare, kteri nas tam v tom desti odvezou, dalsi se prevleka do plastenkoveho oblecku, aby nam mohl delat pruvodce, rozpoctove oddeleni nam s ochotou slibuje pohlidat batohy ... Nas prijezd se stal doslova atrakci. My jsme v rozpacich, ale zaroven vdecni, ze jsme se sem neplahocili zbytecne. Oni nadseni, ze prijeli turisti :-)


V dobe cekani na motorkare se objevuje reditelka uradu, oci ji sviti radosti jeste vice nez ostatnim. Nic pry neni problem. Uz bezela premlouvat mistniho policajta, aby nas tam odvezl. Kdyz v tom (stale za deste) prifrceli tri motorkari a nas pruvodce Dennis v krasnem plastenkovem oblecku (vcetne gati). Oblekame tedy plastenky, loucime se s delegaci a sedame kazdy za sveho moto-ridice. Cesta je hruzna. Prudce nahoru a dolu, bahno, sutry, diry. Tachometr je na mistni pomery klasicky stale na nule, ale chvilemi mam pocit, ze vzhledem k terenu jedeme az moc rychle.


Okoli je ale nadherne, kopecky, ryzova policka (na kterych prave probiha sklizen), malinke vesnicky.  Do Puly, ve ktere se nachazi start nasi prochazky dorazime cca po pul hodine cesty.


Plantaz patri soukromemu majiteli, presto plati dohoda s uradem o mozne navsteve pozemku. Vsude roste krasna arabica s mnoha (zatim nezralymi) tresinkami. Cibetky, mali savci pripominajici vetsi kocku s prodlouzenym cumackem, behaji v dobe mimosezony volne po lese. Videli jsme pouze jedinou v klicce u domu majitele. V sezone je pak daji v idealnim pripade do klicek a krmi kavou. Cibetky miluji slupku z kavovych tresinek, zbytek vylucuji v podobe hrudek ze slepenych kavovych zrnicek, a to az ve velikosti mistniho bananku. "Trus" se sbira i po pantazich a z hnizd divokych cibetek. Hrudky se nasledne susi a pote rovnou posilaji na export - zpravidla bez prazeni, aby se zachovaly jedinecne latky a aroma. Zde na plantazi ma kava hodnotu 60 Kc za kilo, ve svete 600. V CR jsem kupovala za 80Kc 5dkg! Majitel byl bohuzel pryc, tak jsme nejen neochutnali, ale ani nenakoupili. Ale byl to skvely zazitek a prebastili jsme se tu pomelem, ktere se valelo vsude kolem na zemi, jako u nas jablka, a udelali si peknou prochazku po zas trochu jine prirode.


Cesta zpet jiz byla bez deste, diky cemuz jsme se citili o malinko bezpecnejsi. Ve vesnici jsme zasli do hrncarny na obed. 30 kc za dve jidla a dzus. Nicmene kvalita odpovidala cene. Nasledne nam na urade nabidli vtipne rozpustne Nescafe.


Pred nami byl ale dalsi problem - dostat se zpet do Lagawi, na nocni bus do Manily. Domluveny van ve ctyri totiz neprijel, zadny public jeapney odpoledne nejezdi (vse se prizpusobuje zivotu ve vesnici - rano doprava do mesta, odpoledne zpet) a auto na stop tu clovek nepotka. Neradi, ale s pocitem, ze nam nic jineho nezbyva, se loucime s pani z uradu, ktera s nami byla do posledni minuty, a nasedame s krosnou a druhym batuzkem za ridice motorky. Opet jizda se zazitkem, ktery se stal tresnickou celeho putovani za cibetkovou kavou.


Nocni autobus jsme stihli, ke koupi byly se stestim posledni dva listky. Prijezd do Manily byl napanovan na pul pate rano, bus smer Bicol jel az vecer. Menime tedy plany a pres hoooodne velke trapeni (kombinace spatneho signalu, spatne wifi v autobuse a neoptimalizovanym strankam na mobilni zarizeni) kupujeme letenky na nejkrasnejsi ostrov roku 2015 - Palawan. O tom ale az priste :-)

Ryzove terasky Banaue - nadhera s kapkou krve

Prvni nas velky trek je uspesne za nami. Stejne jako rada navstevniku Filipin (s Cechy v popredi) jsme vyrazili na vyhlasene ryzove terasky v Banaue - osmy div sveta zapsany na seznamu Unesco.   Oproti mainstreamu ale opet trosinku netradicne. Rozhodli jsme se misto mistnich pruvodcu spolehnout na nasi navigaci, vyrazit na vicero dni a zvladnout krom proflakleho Batadu cely vice nez 30tikilometrovy okruh s dalsimi policky a vesnickami. Zazitky byly o to intenzivnejsi,  setkani s mistni o to kouzelnejsi a jeste jsme usetrili spousta penizek.


Vyrazili jsme brzy rano na tricyklu (vtipna motorka s pripevnenou boudickou na boku, do ktere se s trochou usili vejdou dva prumerni Evropani). Ridic nas za 300 PHP dovezl pres dve mistni vyhlidky az na zacatek naseho traku. Z pocatku jsme se trosku brodili bahinkem a pozorovali dusledky nedavneho tajfunu v podobe poradnych sesuvu pudy a polamanych stromu. Postupne se z dzungle zacaly odkryvat ryzova policka kaskadovite poskladana v kopcich vsude kolem. Ryze jsme uz potkali na cestach nespocet, ale tohle je opravdu unikat a nadhera (kdyz tedy pominu moment, kdyz jsme mijeli 4 turisty s pruvodcem s hudbou z mobilu hrajici na cele udoli (no comment).


Zazitky byly intenzivnejsi kazdym kilometrem. Cesty skrz ryzova policka po uzounkych chodniccich s bahnem na jedne a srazem na druhe strane, strmych a vysokych schodech a klikatych cestickach uprostred malinkatych vesnicek nas chvilkami udrzovaly v napeti, zda tapkame spravnym smerem. I navigace obcas vahala. Kdyz ale bylo nejhur, vzdy za usmev (v pripade deticek za malou sladkost) pomohl nekdo z milych vesnicanu. A pres trosku obavy na nas byli hodni i vodni buvoli, kteri nam jednou skrizili cestu.


At se to ale nezdalo, stovky prudkych schodu, kopecky nahoru a dolu a uzke chodnicky vyzadujici celodenni koncentraci staly hodne sil. Zachranou byly zasoby z trziste (bohuzel jen s jednou marakujou) :-) Snad v dusledku vycerpani, sedmnacty kilometrik me trosku vystrasil. Na uzkem chodnicku jsem klouzla (nebo slapla vedle, ani nevim) a v mziku se svalila do srazu pode mnou. Diky krosne to slo rychle, ale zaroven to byl mistrovsky kousek (stihla jsem se otocit a jeste chytit chodniku). Hodne ale pomohlo, ze jsem se mohla oprit o rostouci bambusy a nevisela jen tak zavesena ve srazu (maminko, nelekej se) :-) Miska nejprve nechapal, odkud na nej volam, pak se pri pohledu do srazu vydesil... a pak uz je to nuda. Zachranili jsme fotak, krosnu s jidlem, vytahli Martinku, vydezonfikovali par malych skrabancu. A hura dal :-)


Cilem byla horska vesnicka Cambulo, kam zavita jen malinko turistu, coz z ni cinni opravdu kouzelny zazitek. U Raula v Am-way tavern jsme si na doporuceni zaplatili pekny pokojicek za 400 PHP, vykoupali se v rece (odreniny jsem skoro nenamocila) :-) a dali si skvelou mistni lusteninovou polivecku a mistni kure Adobo - jak jinak nez s ryzi. Vecer se sebehlo cca 30 mistnich deticek a u ohne nam po dohode s Raulem udelali za nakup dobrot (vytezek sel na rozvoj skoly) skvele predstaveni. Zpivaly, tancily, prinesly si mistni kroje. Opravdu krasne - natolik, ze jsme pro ne obetovali i celou nasi jedinou cokoladu z Cech (a to je uz co rict). Bohuzel nas vyzvali i k predstaveni nasi kultury - mno, zmohli jsme se aspon na mazurku, skakal pes pres oves a nekolik dalsich hitu :-) Vecer jsme zakoncili celotelovou Ifaguo masazi a povidanim s Raulem o misni kulture a nelehkem zivote mistnich obyvatel. Nadherny vecer bez jedineho turisty se spoustou podnetu k zamysleni.


Druhy den nas Raul vzal do skoly. Vsechny deticky (pres 200) se potkaji na spolecny nastup, zazpivaji hymnu Filipin a Ifagua, slozi slib a rozdeli se do malinkatych trid s drevenymi lavicemi a zidlickami. Pri odchodu na nas sice tak trochu vystartovala pani reditelka, abychom skolu podporili finance, ale rekli jsme si, ze uz jsme investovali do mistni komunity dost a radeji posleme z Banaue nejaky balicek s tuzkami nebo zubnimi kartacky, kterych maji ve skole nedostatek (deti si tak cisti zoubky doma i ve skole, nebo alespon ve skole).


Zbytek dne jsme stravili v Batadu - centru tech nejkrasnejsich ryzovych policek. Prenadherna krasa, uzasny vodopad .. ale za cenu dosti turistu a tak trosku neprijemnych mistnich kvuli tomu, ze jsme si nenajali pruvodce. Pri odchodu jsme ale zaplatili mistni vstupne, koupili predrazene drinky, takze komunita podporena na mistni servis az az :-) Ad drinky - opet doslo na nase obdobi piti coca-coly. Mistni schody a silene vedro si zadaly cukry a osvezeni a Coca-cola prisla cca po roce opet k chuti.


V cili na nas cekal posledni ukol - premluvit nejakou skupinku, aby nas vzala  do mistniho nakladacku zvaneho jepney a dostali jsme se zpet do 12km vzdaleneho Banaue. Prvni turiste souhlasili, ridic dostal 100php navic oproti cene za cely pronajaty vuz a my jsme v poradku zpet v civilizaci :-)

Filipiny - kupodivu prijemna Manila

Muj posledni prispevek byl o ceste silenym nakladakem po 6tisicovych horskych sedlech Himalaje z Lehu do Manali. Povodne, zrusene lety, popadane autobusy ve strani... A uz jsme v tom skoro zas - stacilo prohodit dve pismenka a je z Manali filipinska Manila. Je tu pravda o par stupnu tepleji, ziveji ale na druhou stranu, desetimilionova Manila ma trosku jine kouzlo. Ale vezmeme to pekne od zacatku, jak nase putovani na druhe nejvetsi souostrovi sveta zacalo.


Pripravy probehly na jednicku, zadny stres, proste jak kdybychom se balili na vikend do Krkonos. Cesta trvala 2+11,5+2 hodiny + dva 2hodinove prestupy. Komfort a moznosti zabavy China Southern Airlines se ani zdaleka neblizi uzasnym Emirates a nabidnute "dobroty" ani zadne nizke nakladovce. Nudle zakapnute olejem ozdobene 2 mikrokrevetkami, nudle zalite silenou bilou omackou s mrkvi a celerem ci ryba smazena ve slizskem testicku .. I pres hlad jsme spousta vratili.


Manila nas privitala ohromnou zacpou. Nicmene, kupodivu mile prekvapila. Cekali jsme slamy, smog, spinu, kriminalitu a jenom same hruzy ... Ale kupodivu ne. Taxikar zkousel klasicky vyjednavat, tesne pred cilem umyslne a "nenapadne" vypnul taxametr ale ve finale jsme z letiste jeli za 250 PHP + 20 dyzko, aby neremcal (krasnych ceskych 130 kc za hodinu cesty).


Ocitli jsme se tak na zapadlem autobusacku v casti Sampuloc, koupili listky na vecerni bus do Banaue a zacali resit, jak zde na 10 metrech ctverecnich vedle rusne krizovatky preckame dalsich 10 hodin.
Batohy jsme nechali v koutu autobusaku (pani za okynkem, rikala ze je to "safety". Mno mozek se vztekal a hlasal "v zadnem pripade,  ani na to nemyslete", ale nechteli jsme se tahat s krosnami, tak nezbyvalo, nez verit.


S komfortem jednoho batuzku jsme se vydali do viru vyparu tisicu aut parkujicich v kolone. Navigace nas ale dovedla na krasne mistecko kousek opodal - univerzitni kampus St. Thomas. Opet to stoji trosku odvahy, neb je treba u brany odevzdat 1 osobni prukaz. Ale rekli jsme si, ze kdyz prijdu o svuj ridicak na stare jmeno, nebude to zas takova tragedie. A stalo to za to. Je to neuveritelne misto s uzasnou studentskou atmosferou. San Thomas univerzity patri k nejstarsim v zemi a studentum nabizi nadherne zazeni - soubor historickych i modernich budov, telocvicen, hrist, odchudku, kavaren a restauraci. A jeste tu probihala celouniverzitni soutez v kreativnich tanecnich vystoupenich. S pocitem bezpeci jsme se prospali na louce, dali si bastu za par fufniku a ja mam fotku i se supermanem.


Posledni hodku a pul jsme stravili na autobusaku mezi splodinama ze startujicich autobusu. Stav zlepsovalo mistni pivecko RedHorse.Nocni cesta na sever probehla take na jednicku - deka a mikca se hodily, ale cekali jsme vetsi mrazak.


A prijezd do Banaue v severni casti ostrova Luzon??? Nadhera!!! Zelene kopecky s ryzovymi policky s mlhavou poklickou, krasny cerstvy vzduch. Trziste na uvitanou take (na rozdil od dost hnusne snidane) nemelo chybu - nabidkou i cenami. Nejlepsi kup predstavuji maracuy - po zkusenosti z Madeiry, kde se jeden kus pohyboval pres 50 Kc, jsme temer nemeli odvahu se zeptat na cenu. Ale lina huba... Pani tvrdi 10 PHP (5Kc). Bereme tedy dve, kdyz v tom pani prohlasuje, ze je to cena za cely pytel (cca kilo). Pri pohledu na plnou tasku jsme ale rozumni a bereme dva kousky za dve kacky (po ochutnani prvni z nich jsme ale nadseni natolik, ze bezim zpet na trh koupit zbytek pytle ... ale pozde - priste berem rovnou cele kilo).


Na zbytek dne byl v planu vylet, ale po trech nocich bez postylky byla priorita jasna.  Lehli jsme a spali az do tri do odpoledne. Pote uz jen "kratka" prochazka do mestecka, ktera se nakonec vyklubala v puvode planovany vylet - skrz ryzova policka a zapadle vesnicky plne smejicich se deti. Dosli jsme za uplne tmy, zpoceni do posledni casti tricka, hladovi jak vlci. Odmenou byla prvni opravdu super veca v restauraci Las Vegas. Opravdu mnam a cenove za 50 kc na osobu + napoje. V osm jsme padli unavou a ted, ve ctyri rano tu pisu blog, protoze uz jsem prespala. A to nas ceka dvoudenni trek do hor a kaskadovych ryzovych policek Ifugao, ktere jsou soucasti Unesco. 2 dny v prirode (pravdepodobne bez signalu). Snad nebudu spat za chuze.




Mejte se krasne!

Cesta hruzy z Lehu do Manali v kabine nakladaku

I pres vsechny trable se mame fajnove :)

Resenim je cesta po zemi do Dilli pres Manali, nasledne letadlem do Bombaje, kde hupneme do letadla do Evropy. Cesta je aktualne znovu prujezdna (predchozi dny byla zavrena kvuli snehu a silnym destum, stejne jako cesta do Srinagaru). Vede pres nekolik petitisicovych sedel a trva 18 hodin dzipem do Manali, dalsich 14 pak busem do Dilli. Chceme-li tedy stihnout pondelni letadlo, musime vyrazit okamzite. Chvili vahame, zda chceme zvolit drkotavou variantu pred nejistym, ale rychlejsim a pohodlnym letadlem ... Ale kdyz se nam dari uspesne zrusit letenky a overit 100% prujednost cesty, dostupnost dzipu a jeho cenu (18tis INR za auto), jsme rozhodnuti. Hura za dobrodruzstvim a do mist, ktera zcela nezname.

Z letiste sharujeme taxi s divcinou z Francie a typkem z Hannoveru. Jsou v podobne situaci, jen jeste veri, ze letadlo nasledujici den poleti. Po odvypraveni naseho pribehu se ale priklani k nasi variante "jistejsi" cesty po zemi. Mno vida, mame partaky do taxika :) V pul pate vyrazime s tim, ze nas ceka 18 hodin drkotave cesty - zazitku, ktery jsme zvazovali na plnem zacatku v opacnem smeru kvuli aklimatizaci, ale zamitli jsme jej kvuli nedostatku casu. A ted je to resenim, jak stihnout letadlo. Krasneee :)

18 hodin na ceste? Neni lepsiho prostreku :)

Vse jde z pocatku skvele, cesta vede do zatacek a kopcu, ale po zpevnene ceste. Vypravime si, smejeme se ... po cca trech hodinach cesty nas ale smich prechazi. Zaskrunda v motoru a ridic prichazi se slovy "Big problems guys". Je tma, prsi, diky mlze neni videt na par kroku a my uvizli osamoceni uprostred kopce s rozbitym motorem. Hmmm. Vyresi to opet provazek? :) Na opravu je tentokrat ridic kratky, ale snazi se - stopne nam ridice cisteren na indickou naftu. Co nam zbyva. Rozdelujeme se do dvou nakladaku do kabin hned vedle ridice. Ani jeden neumi poradne anglicky, ale porad se na nas smeji. I nam to prijde vtipne a dokonale se bavime. Az do chvile, nez prijedeme na nezpevnenou nebo nerovnou cestu. Kazda dira je citit vic nez v osobaku. Litame ze strany na stranu, hlava nehlava. Ale jsme jak tankodrom. Chvilkama mam pocit, ze jedeme skrz rozorane pole a cesta nikde. Uzavirka na silnici je tou nejmensi prekazkou.

Trosku snezilo :)

Kolem pulnoci stavime u teatentu a navlekame dalsi vrstvy. Je sychravo, prituhuje a v kabine straslive tahne. Po cajiku nasleduje necekane pauza na spanek. My to berem s Myskou stylove a sdiline v kabine deku a spaci "zazemi" s ridicem. Mno zazemi. Krcime se, mrzneme, ridic behem par minut hrozne chrape a obcas mu davam pryc jeho ruku smatralku. Po cca 2,5 hodinach se budime a vyrazime do hluboke mlhy a vysokych kopcu. Na jednom ze sedel vladne uplna mlha. Zacinam mit trosku strach.

Optimisticke vyhledy

Ten vrcholi na dalsich sedlech, kde jsou ruzne kriticka mista zpusobena velkymi lijaky, podemletou pudou, ci napadanymi kameny. Na vlastni oci vidime kamenovou lavinu, projizdime bahnem vodou ... Nejvice me desi poslednich sto kilimetru. Sedla s nekoncicim poctem zatacek, po uzkych silnickach, ve kterych se vyhybame dalsim protijedoucim cisternam. Cesty jsou blative, zatacky ostre, cesta podmacena a pod nami nekolikastometrove sesupy dolu. Na klidu nam nepridavaji ani spadle cisterny (identicke s tou nasi) spadle ve srazich, ani nas ridic, ktery neustale telefonuje. Snad jen prenadherne vyhledy nejprve na hole skaly, pak zasnezene vrcholy a postupne stale zelenejsi velekopce protkane vodopady rozptyluji nase vystrasene obliceje.

Local bus do Delhi

Vse ale uspesne zvladame a do Manali prijizdime ne po 18, ale po 24 hodinach. Posledni luxusni lehatkovy bus, ktery jsme si chteli nadelit za odmenu, prave odjizdi. Bereme tedy local bus za 600 rupek a ceka nas dalsich 14 hodin cesty do Dilli - prvni pulka hoodne drkotava, druha se uz da (i kdyz s nami ridic jede, jako by nas ukradl). Rano celkem vyspali vystupujeme na autobusaku v Dilli. V batohu mame vytiskle pruvodce z Lonely Planet pro Srinagar a Gou. O Dilli nemame ani carku. Na doporuceni jinych turistu mirime na Main Bazzar a dej se vule bozi. Vsak se neztratime. Celkove mame radost a planujeme si, jak stravime 2 ziskane dny v Dilli, zitra vecer preletime do Bombaje a tam hupneme na let smer Pariz, kde nas ceka jeden jiste krasny dnik. Bohuzel a mozna nastesti se ujistujeme, ze muzeme nastoupit az na druhy let, tedy v Bombaji. Bohuzel jsme v Indii a nic neni tak jednoduche. Respektive, vsechno je komplikovane. Bohuzel, pokud mame letenku koupenou z Goy, nelze provest zadnou administrativni zmenu a nastoupit az na druhy let. Pokud nenastoupime uz v Goz, zrusi vsechny navazujici, bez kompromisne. Pribeh o nemoznosti letet z Lehu je nezajima. Taaaakze, zitra rano misto prohlidky Dilli letime do Goy, abychom omrkli letiste, a pote hned zpet do Bombaje a Evropy. Kocourkov! … vlastne ne … Indie!!

Uzasna masaz hlavy

V dusledku nekolika denniho vysedavani na letisti, plahoceni na korbe nakladaku a mistniho autobusu a dohadovani se s mistnimi leteckymi spolecnostmi jsme odpocati jak nikdy :) Ale i tak se to snazime brat sportovne. V jedne mistni kulnicce s holicstvim jsme si doprali perfektni masaz hlavy (dohromady stala asi 40 Kc) :), dali si ruzne dobrutky a ted vyrazime na zaverecny drink. Jak se rika "Difficulties make the real stories". Timto tedy osudu dekujeme a doufame, ze jich bylo pro tuto dovolenou uz dost a zitra v poradku odletime :) Tesime se na vas vsechny!

Nasi ridici

Nas ridic :)

Silnice prvni tridy na ceste do Manali

Krasna zelen v okoli

Vita nas barevne Delhi - alespon na jedno odpoledne

Je libo caj, caj, caj ...

Delhi market